chcete se cítit jako lůzr?
V tom případě si přečtěte novou monografii Josefa Koudelky od Melissy Harissové. A pro jistotu přihoďte i Koudelkovy Deníky.
Většina z nás zná Josefa Koudelku jako výjimečně talentovaného umělce, slavného fotografa a uznávaného člena agentury Magnum.
Znají ho všichni, i ti, kdo o žádném Koudelkovi v životě neslyšeli. Ale určitě viděli přebal ikonického alba Karla Kryla "Bratříčku zavírej vrátka". Ten chlapec s terčem na zádech, pamatujete?
Hodně lidí si ho spojuje s jeho reportáží ze sovětské invaze v srpnu 1968, již se za konspirativních okolností podařilo vyvézt ze země a publikovat ve světových médiích při příležitosti výročí této tragické události v roce 1969. Tenkrát ovšem jako autor nebyl uveden Josef Koudelka, ale pouze "Prague Photographer", aby nebyla ohrožena jeho bezpečnost.
Fajnšmekři nedají dopustit na jeho vycizelovaný soubor "Cikáni". Uspořádání jeho finální verze pro tisk trvalo celé věky. Koudelka ladil výběr a sled fotografií stejně jako grafickou úpravu nejprve v Československu a potom v emigraci ve Francii celou řadu let. Svého vydavatele Boba Delpira tím dohnal téměř na pokraj šílenství.
Já osobně nejvíc obdivuju "Exily". Nevím proč. Jsem optimista a ve fotografiích mám ráda humor a krásu. Exily jsou depresivní a syrové, jejich krása není vidět na první pohled, dokonce ani na druhý. Ale nutí vás prohlížet a studovat je stále znovu a znovu. Pořád dokola, dokud se nedoberete příběhu o lidské samotě, zoufalství, smrti, ale také naději.
Josef Koudelka je bezesporu jedním z největších žijících fotografů. Ale jak toho dosáhl? To se dozvíte z jeho biografie a deníků. Tvrdou každodenní prací, askezí, obrovskou náročností k ostatním, ale hlavně k sobě. Vedl svobodný, ale pro naprostou většinu z nás velmi nepohodlný život. Josef Koudelka žije jako potulný mnich. Dlouhou dobu neměl byt ani telefon. Nikdy neměl auto ani televizi. Jeho vztahy s lidmi fungovaly hlavně proto, že ti druzí Koudelku bezmezně uznávali, obdivovali a udělali by pro něj cokoliv. Josef Koudelka má potomky, ale nemá rodinu. A empatie není jeho silnou stránkou.
Koudelka dělá fotografie, za jejichž autorství bychom byli ochotni vraždit. Ale žije životem, k němuž by nebyl ochoten asi nikdo z nás.
Otevřená clona se vám přiznává, že si s tím neví rady. Je těžké vyřešit takové dilema, zvlášť v pokročilém věku. Mně osobně už nezbývá víc, než souhlasit s celým svým životem, protože byl výjimečně dobrý, a přijmout to, že mé fotografie tak výjimečné dobré nejsou a už nebudou. Ale pokud jste mladí a začínáte, fotografie je vaše vášeň, proč nezkusit stát se novým Koudelkou? Návod najdete v těch dvou knihách, ale jednoduché to mít rozhodně nebudete. Ovšem nabízí se otázka, zda je vůbec v dnešní době pro Koudelky ještě na světě místo...