jak jsem přestala fotit

Před více než deseti lety jsem seděla pod vánočním stromkem a totálně zdeptaná jsem si prohlížela fotoknihu, kterou jsem udělala pro svého prvního vnuka. Prvotní nadšení z vlastní tvorby opadlo a já se divila, jak jsem mohla spáchat něco tak sentimentálního . Vedle ležela fotokniha, kterou vytvořila moje dcera a já jen tiše obdivovala, jak je svižná a moderní. Jsem prostě nemožná a celý moje focení stojí za prd. V tu chvíli jsem se rozhodla s tím skončit a prodat celou svou výbavu - poměrně zánovní zrcadlovku a všechny objektivy. Háček byl jen v tom, že cena za všechny ty krámy by byla vyšší, kdyby to šlo na protiúčet ...

Nebyla to zrovna malá suma a já se rozhodla si trochu zahýřit. A poprvé v životě jsem se stala snobskou majitelkou Leicy - co na tom, že to byl ten nejjednodušší kompakt. Ale já jsem se zamilovala! Ten foťák byl skvělý a já jsem s ním navíc byla v New Yorku! Fotila jsem jako šílenec, znovu mě to začalo bavit, byla jsem šťastná. Když fotíte od dětství, je těžké s tím v pětapadesáti přestat... Spolu s Leicou jsem dostala i program pro upravování fotek - a zamilovala jsem se znova, tentokrát do Lightroomu. Kdo z vás dělá s Lightroomem, musí určitě znát Scotta Kelbyho, neuvěřitelně vtipného a schopného mentora, který s tímhle programem naučí pracovat i vaši kočku. A má spoustu tipů. 

Jako každý začátečník jsem je použila všechny - a najednou. Bylo to efektní a velmi rychle se to omrzelo. Všechny fotky pořízené tenkrát v New Yorku, jsem postupem času zavrhla a zapomněla. Ale tenhle psík za oknem jednoho starého domu v Soho, ten už tenkrát měl něco, kvůli čemu stálo za to, zkoušet to dál a znova. Znova to "něco" najít i jinde, a možná i za humny.