co nenajdeš v hlavě...
... najdeš v lexikonu - recitoval Jiří Šlitr v populární semaforské písničce. A co nenajdeš v lexikonu, to by ses mohl dozvědět třeba na workshopu. Od té doby, co začal fotografovat prakticky každý obyvatel planety a zároveň téměř zanikla tištěná periodika, mají profesionální fotografové tak říkajíc "po chlebě". Živit se dnes jako profi fotograf, to vyžaduje velkou dávku odvahy, neutuchající elán a podnikatelského ducha.
A tak není divu, že i nejslavnější fotografická esa pořádají různá školení, workshopy, fotoprocházky a fotoexpedice. Absolvovala jsem to všechno, školení pro začátečníky, workshop se známým fotoreportérem, fotoprocházku po botanické zahradě s expertem na makrofotografii a nakonec jsem se odvážila i na tu fotoexpedici, na deset dní, letadlem - prostě pro postarší dámu totální dobrodrůžo! A tam mi to konečně došlo - že se takhle naučím, jak se říká, leda prd!
Bylo to v době, kdy jsem se zabývala krajinářskou fotografií. Proč jsem toho nechala, to vám vysvětlím někdy jindy. Ale tehdy mě velmi zajímala fotografie krajiny pořízená panoramatickým způsobem s vícenásobnou expozicí. Laicky řečeno, na pořízení jedné působivé fotografie musela závěrka vašeho fotoaparátu cvaknout dejme tomu dvacetčtyři- nebo i vícekrát. Lektor, který fotoexpedici pořádal, je ve svém oboru jednička a já se tam protlačila na poslední chvíli jako náhradník. Přesto jsem do puntíku splnila všechny jeho požadavky, včetně dokoupení speciální výbavy - kvalitního stativu, drahých neutrálních filtrů, goretexového oblečení, nesmeků na led a návleků do bažin a mořské vody. Navíc jsem jím používaný pracovní postup nadrilovala (nejen) z jeho publikovaných článků, abych teda jako náhradník nebyla za blbku...
Zkrátím to. Nikdo z dalších sedmi účastníků jeho požadavky do puntíku nesplnil. Dvěma členům výpravy se značně opotřebované a nevyhovující stativy rozbily během prvních dvou dnů. Jednomu kolegovi jsem v půlce kurzu půjčila svou náhradní SD kartu, protože on svou zaplnil a jenom já s sebou měla notebook, do kterého jsem mohla stahovat denní práce. Nejstarší účastník (ne já !) se na letiště dostavil jen s malinkou příruční taškou, což se patrně podepsalo na tom, že od druhého dne trpěl úporným kašlem. Někdo chápal, co má dělat, ale jiným to docela unikalo. Postupně nám také bylo čím dál víc jasné, že náš guru tam jel se zřejmým úmyslem pořídit jednu konkrétní fotku a za tím cílem si prostě šel - šel až daleko do moře ve speciálních neoprenových kaťatech, a to každý den. Přesto, díky jemu a své teoretické přípravě jsem tam nakonec pořídila svoje nejlepší krajinářské fotografie, na ta místa bych se totiž sama nikdy nedostala. A kromě toho jsem se jako bonus něco dozvěděla i o sobě - že fakt nejsem týmový hráč, ale naopak poněkud otravný a kverulující sólista.
Jak jsem se z toho poučila? Pořádám své každoroční fotoexpedice pro jednu osobu, na nichž jsem si zároveň lektorem i frekventantem. Jistě, jsem omezena svými (ne)schopnostmi, neumím cizí řeči, ani řídit vlevo. Ale mám celý týden na to, věnovat se jen jednomu účastníkovi, a to na sto procent. A přitom si s čistým svědomím a za své peníze vystřihnu i nějaký ten "svůj projekt".