co si myslíš o bokehu?

Myslím, že se přeceňuje. Přiznávám, je to parafráze na mou oblíbenou hlášku z filmu Prázdniny. Tam se ovšem mluví o milostné předehře. Napadlo mě, že nějaká významová podobnost by se tu mohla najít. Tak jako se sex obejde bez předehry, obejde se fotka bez bokehu. Ale v obou případech, předehra i bokeh mohou přispět k vynikajícímu výsledku. Ovšem i s nimi to může být pěkný propadák...

Tady bych to přirovnání opustila a pokračovala poněkud seriózněji. Fotografové dobře vědí, že bokeh je neostrá část obrazu. Na ilustrační fotce je to ta horní část, může to být pozadí, může to být i popředí a znám fotografy, jejichž obrázky jsou jen bokeh a nic jiného. Tenhle ilustrační bokeh je ovšem umělý postprodukční, ale jako ukázka vám musí stačit. O pravý bokeh se postará jen váš objektiv. Ten nejlepší bokeh mívá zpravidla  pevný objektiv s delším ohniskem a velkou světelností neboli rychlou clonou. Tedy ten z nejdražších. Když kupujete takhle drahý objektiv, dozvíte se, že za své peníze dostáváte bokeh krémový, sametový, nebo dokonce s kvalitou Leica.

A kdo nejčastěji používal ikonické fotoaparáty Leica? No přece nejslavnější reportéři agentury Magnum. Například otec pouliční fotografie Henri Cartier-Bresson a také můj oblíbený Josef Koudelka. 

Kam tím mířím? Prolistovala jsem znovu svou knihu Magnum Streetwise, kterou uspořádal Stephen McLaren. Obsahuje přes tři sta skvělých fotografiií, pořízených 66 fotografy agentury Magnum na ulicích, ve vlacích, na tržištích, v hospodách i na plážích - zkrátka ve  městech  celého světa.  A to v rozmezí od padesátých let až po současnost. Zastoupeni jsou zde staří mistři, mladí borci, muži i ženy. A co byste řekli - kromě čtyř jsem na žádné další fotce bokeh nenašla. Ani krémový, ani sametový, prostě žádný.

Vysvětlení je velmi prosté - focení takzvané "street" fotografie je velmi náročná disciplína, podle mě ze všech nejtěžší , prostě esence fotografického umění. Nemáte čas na nic, ani na ostření. Musíte se jen dívat, uvidět, jemně doostřit - a zmáčknout to. Vaše oči musí vidět stejné zorné pole, jako váš objektiv. A proto si to musíte velmi zjednodušit. Všichni ti staří fotografové fotili lehkým dálkoměrným přístrojem s širokoúhlým objektivem (28, 35 nebo 50 mm), s vysokým clonovým číslem (zpravidla f16), s časem, který eliminoval chvění ruky i pohyb fotografovaných lidí ( 1/125-1/250 s ), na velmi citlivý film ( dejme tomu ASA 800) a používali zónové ostření, aby si zajistili ostrost obrazu od popředí až na konec scény. S tímhle tím vším bokeh nepořídíte, ani kdybyste se rozkrájeli. Zato máte šanci na úžasný živý snímek plný emocí. Na ulici je to prostě rychlovka bez předehry.

Ale k tomu všemu musíte mít ještě to NĚCO! To, co mi zatím chybí - to vnitřní oko. Všechno se dá nacvičit. Cvičím už přes rok, ale výsledky se zatím moc nedostavují. Ale prý prvních deset tisíc fotek nestojí za nic, tak to budu zkoušet dál, ještě takových sedm tisíc jich musím cvaknout. Až se mi to povede, budete první, kdo se to dozví!