dřysty prdy

Tak tohle mě naučilo Ostravsko! Přeloženo pro zbytek republiky je to něco jako "mlácení prázdné slámy", prostě kecy! Tenhle článek mám v hlavě už dlouho, dnes jsem narazila na něco, co mě pobídlo jít s ním ven hned teď a skoncovat s tím nenáviděným slovem. Se slovem, které jsem ještě nedávno, a to dokonce na svých vlastních stránkách, sama používala. 

Dnes ráno jsem se teda naštvala a první, co jsem udělala bylo, že jsem změnila svůj životopis  tady  -o mně. Teď si můžete přečíst, jak se to má s mým fotografováním doopravdy, ale už se tam nedozvíte to, co tam bylo předtím - a sice ten blábol o hledání PŘÍBĚHŮ !!!

A je to venku, to slovo, které mě už delší dobu vytáčí, je příběh. Zprofanované, zbytečně nadužívané, nabubřelé. A já ho měla tak ráda! Co se to s ním proboha stalo, že tak zpychlo? Tak já vám to řeknu. Dnes je každý byznys o příběhu, jsou zápalky s dojemným příběhem, ponožky s ilustrovaným příběhem, spoďáry mají příběh dokonce zhudebněný. Ale nejhorší jsou vážně fotky s příběhem. Fotka je vizuální umění, má něco ukazovat a ne o tom kecat. Proč, když někdo vyfotí použitou roušku v kaluži, má potřebu k tomu ještě přidat sáhodlouhý popis s příběhem? Vsadím se, že ani Haruki Murakami nenapíše příběh o použité roušce. Červená Karkulka, to je "náherný příběh"- to vám řekne má tříletá vnučka! 

Něco vám poradím. Až zase budete mít nutkání ke své fotce něco dopsat, vezměte si čistý papír a stokrát opište :"Fotka je vizuální umění!!!" A pak to nechte doma podepsat!