dušičková

Přiznám se vám na rovinu, už od malička nemám ráda hřbitovy. Nejsem z těch, kteří umí postát u hrobu svých blízkých a upřímně si s nimi pohovořit. 

Místo posledního odpočinku mých rodičů je v jiném městě a moc často se tam nedostanu. Když už, uklidím to tam, položím čerstvé květiny, zapálím svíčku a chtěla bych rozjímat. Nejde to. A tak je jen poprosím, ať se tam dole nehádají...

Ale Dušičky mám kupodivu ráda. A nejen proto, že se na Všech svatých narodila naše nejmladší vnučka. Dušičky jsou pro mě svátkem světýlek, vzpomínek a starých fotek. Ležérně elegantního otce, podobného nějaké filmové hvězdě v bílém svetru, jenž mu upletla jeho maminka z rozpáraných teplých ponožek. Plnoštíhlou pohlednou máti, která má na všech fotkách svůj pečlivě kontrolovaný a léty natrénovaný "zrcadlový" výraz. Veselého strejdu s pronikavě inteligentníma očima, který odešel strašně moc brzo. Mou nejhodnější hubenou babičku s laskavýma očima za silnými skly brýlí. A mou druhou,  o hodně přísnější kulaťoučkou babičku "Paničku". 

Na Dušičky prostě na hřbitov nechodívám. Zůstávám doma a rozsvěcím svíčky. Dívám se na staré fotky a než usnu, vzpomínám.

A vás prosím, foťte své blízké často, s láskou a pochopením a pečlivě uschovávejte ty fotografie, na nichž se vám podařilo zachytit i něco víc, než jejich fyzickou podobu. Tímhle totiž budujete jejich nesmrtelnost. A když vás třeba kamarádi požádají o nějakou jejich fotku s tím, že by se jim hodila v budoucnu na parte nebo na pohřeb, neurazte se! Je to ta největší poklona, jakou vám mohli složit!