hospoda na mýtince

Při svém snažení o uchopení pouliční fotografie jsem zjistila, že jsem tak trochu jako majitel výše uvedeného restauračního zařízení. Jsem ráda s foťákem na ulici, ale vadí mi, že mi tam chodí lidi... 

A co já teď s tím? Na to, abych si léčila tuhle sociální fobii, je v mém případě už poněkud pozdě. Ale naštěstí existuje tak zvaná tichá pouliční fotografie. Na tiché fotografii jsou lidé přítomni jen jako stíny, siluety a nebo taky vůbec ne. A přitom naplňuje všechen obsah té pravé "street photography".

Pro vyloženě zakřiknutého pouličního fotografa jsou požehnáním stíny a odrazy. Míříte objektivem na zem nebo do výkladu, na oprýskanou zeď nebo do kaluže a trpělivě čekáte. Sice tam zevlujete už dost dlouho, ale pro procházející občany nepředstavujete žádné mediální nebezpečí, protože vás nezajímají oni, ale jejich stíny nebo odrazy. A ty zase pro změnu vůbec nezajímají je. Výhodou je, že díky přirozenému chodu světla není možné zevling prodlužovat do nekonečna. 

Můžete pokračovat dál a uvědomit si, že na ulici nebývají hlavními hráči jen lidé, ale i objekty. Zajímavé struktury v opadané omítce, potrhané plakáty, graffiti, ztracené balónky nebo liché střevíčky. A jestli chcete nějaké fakt pořádné klišé, zkuste se poohlédnout po toulavém psovi nebo kočce. Takové hledání může být docela dobrá zábava na dlouhou, i když jinak nudnou procházku po městě, o němž si myslíte, že ho znáte jako své staré boty.

Ty nejkrásnější tiché ulice najdete v noci, ale také za deště, mlhy nebo sněhové bouře. I když mně osobně by v tomhle počasí bylo mnohem líp v Hospodě na mýtince. Je tam teplo a hlavně, nejsou tam lidi!