humanistická fotografie

Pojem humanistická fotografie je v českém prostředí hluboce zakořeněn, a česká fotografická škola se jej drží, slušně řečeno, zuby nehty. I když ve světě je tento pojem spojován spíše s válečnou dokumentární fotografií, u nás je to něco jako tradice a rodinné stříbro. A z této tradice vychází i česká pouliční fotografie.

Proto my tady doma tak nějak očekáváme, že na pouliční fotografii budou lidé, a bude jich raději víc než míň. 

Pouliční fotografové většinou vyhledávají události, rušné ulice, místa plná lidí. A i když vás davy děsí, přesto vás něco ponouká mít v kavárně u stolku aspoň tuctového starého pána, když už ne plačící slečnu. Lidé prostě vyplňují prostor a když odejdou, zůstane po nich prázdno.

Prázdno jako téma pouliční fotografie zní možná absurdně. Ale po každém něco zbude - závan vůně, cigaretový kouř, odložené noviny, zapomenutý deštník, ztracená rukavice nebo odsunutá židle. To všechno nás nutí přemýšlet o tom, kdo to vlastně odešel a jaký si sebou odnesl příběh.

Můžeme to prázdno vyfotit tak, aby diváka navedlo k podobnému přemýšlení a fabulování vlastního příběhu. Možná to pro něho bude zajímavější, než vidět další nudnou fotku dalšího nudného androida, civícího do mobilu.

Stojí za to si focení prázdnoty vyzkoušet. Muži mají na ulicích k dispozici krásné prázdno třeba v noci cestou z baru. My ženy jsme zase  vnímavější k jemným nuancím každodenního prázdna a máme čuch na detaily. (A kromě toho se v noci samy bojíme).

Tak jsme si, doufám že přesvědčivě, vyvrátili i poslední mýtus, a sice, že na pouliční fotografii musí být nezbytně aspoň jeden člověk. Děkuji vám za pozornost a příště, slibuji, si trochu odfrkneme!

Jo, abych nezapomněla - za domácí úkol si vyfoťte aspoň jedno esteticky hodnotné a poutavé prázdno. Vsadím se, že u jednoho nezůstane!