jak jsem si nezafotila v lisabonu

Jeden můj přítel fotograf mi několikrát komentoval fotografie s poznámkou, že mu to připomíná Rui Palhu. Nedalo mi to a pana Palhu jsem si vygooglila. A opravdu jsem zjistila, že spolu máme něco společného - jsme zhruba stejného věku, fotíme stejnou technikou, preferujeme černobílou fotografii a náš fotografický životopis je skoro stejný - oba jsme začali pozdě, ovšem Rui Palha to dotáhl mnohem dál. Podívejte se na jeho web, je úžasný!

Rui Palha žije a fotí v Lisabonu. Ty deštivé dny, stará architektura, mlhy, holubi, spěchající lidé a ty staré dřevěné tramvaje - bože, to je taková krása! Takže když se doma domlouváme, kam bychom mohli vyjet, nenápadně lobuji za Lisabon a na váhu přidávám argument, že je to takové evropské San Francisco, a to jsme přece vždycky chtěli vidět. Můj muž se nadchnul a i když nám covid několikrát zmařil plány, přece jen nakonec letíme - a dokonce v listopadu (nejvíc deštivých dnů v roce!!!). 

Výsledek? Pět turisticky nádherných dní, nebe bez mráčku, teplo, stará architektura opentlená žárovkami, vločkami a soby na Vánoce, holubi přežraní a líní, staré tramvaje polepené reklamou na CocaColu, zkrátka a dobře fotografické peklo! Kromě tradičních cestovních fotografií na památku jsem nevyfotila vůbec nic! 

Nechám Rui Palhovi jeho Lisabon a budu si dál fotit svůj Rychvald. Jen tak nemůžu propásnout deštivé dny, domky v hornické kolonii, mlhy a volavky na rybnících, toulavé psy a staré koně. Aspoň pro fotografy opravdu platí - "všude dobře, doma nejlépe"!