jsem opožděná

Ano, je to tak, jsem opožděná ve vývinu. Myslíte si, že kecám, protože je mi 67 a evidentně nejsem retardovaná. Ale já jsem prostě neabsolvovala jednu etapu dospívání a došlo mi to teprve teď!

Moje dcera mi půjčila autobiografii "Vypravěč" od Dave Grohla, frontmana skupiny Foo Fighters. Ten ve 13ti letech za podpory své matky získal sebevědomí rockera a díky její toleranci se seznámil s punkrockovou scénou. Uvědomil si co chce v životě dokázat a hlavně proč - mít dobrý pocit z toho, že dělá něco, co má rád.

Já jsem ve 13ti letech za podpory své matky sebevědomí pomalu ztrácela, díky její toleranci jsem mohla chodit leda do skautské klubovny a navíc do toho všeho hodila vidle internacionální pomoc spřátelených armád. Psal se rok 1968 a skautské klubovny se zavřely.

Zatímco Dave pogoval a pil pivo, já jsem leda tak stírala rosu na kolejích a pila čaj z jehličí.

A teď jsem na stará kolena a díky chlápkovi, co hrál s Kurtem Cobainem, prozřela. Je trapné v tomhle věku svádět své neúspěchy na rodiče, ale faktem zůstává, že díky nim od dětství jedu v naprogramovaném módu : "Je třeba se zavděčit!" I dnes, když probírám a edituji fotky, někde vzadu v hlavě  se mi pořád dokola přetáčí páska s otázkou : Bude se to líbit všem?" Víte vy vůbec, jak je těžké tu pásku rozstřihnout, vyhodit "VŠEM" a dát tam "MNĚ"?

Ale když to dokázal třináctiletý kluk, proč bych se o to aspoň nepokusila? Pořád dokola melu o tom, že se mi ze všeho nejvíc líbí pouliční fotografie. Pořád dokola listuji knihami fotografů, kteří fotili pouliční nebo jinak řečeno, humanistickou fotografii. Když jsem na ulici s foťákem, zažívám ty nejnapínavější a nejzábavnější okamžiky. Tak proč , do háje zelenýho, nejsem na té ulici častěji?

Možná je to proto, že se nedokážu přenést přes stereotypy - například ten, že typický pouliční fotograf je svobodný muž okolo třicítky. Víte co? Kašlu na to! Já tenhle rok dokážu sama sobě a vám všem, že  pouličním fotografem může být klidně i vdaná ženská na prahu sedmdesátky.

Jdu na to!