když to máš...

...tak to ukaž! Každý z fotografů má svůj sen a tím snem je většinou vlastní výstava nebo vlastní výpravná fotokniha. Samozřejmě snít se dá i o členství v agentuře Magnum Photos nebo o postu hlavního fotografa časopisu Rolling Stone, ale to už je fakt dost přes čáru.

Pokud sníte o vlastní výstavě, tipla bych si, že si představujete pozvánku minimálně do MoMA v New Yorku. Nebo aspoň do Národní galerie v Praze. Taky o tom snívám, ale držme se při zemi.

Mou první a zatím poslední výstavu mi jako překvapení zařídil můj muž, jehož životním heslem je ten slogan o drzém čele lepším poplužního dvora. Majitel galerie mu ze staré známosti vyšel vstříc, a jelikož jsem nechtěla prodávat zajíce v pytli, šla jsem se mu prezentovat svými panoramatickými krajinami nepravděpodobných barev. Bylo na něm vidět jakési politování, že to asi měl vidět dřív, než dal průchod své velkorysosti. Když mě informoval, že počet fotografií a velikost rámů jsou pevně dané, věděla jsem okamžitě, že nemám použitelného vůbec nic.

Musela jsem změnit koncept, místo krajin začít fotit lidi, pustit se do černobílé fotografie a panoramatický formát vyměnit za čtvercový. Na pořízení třicítky aspoň trochu slušných fotek jsem měla necelého půl roku... Výstava nakonec dopadla dobře a pan majitel se usmíval a nechal se se mnou vyfotit, vernisáž byla senzační a já jsem si skoro dovolila připustit, že se tam všichni mí přátelé dobře bavili a nelitovali ztraceného času. Ale dnes, po téměř čtyřech letech, si z těch vystavovaných fotek vzpomenu stěží na tři. A fotografie, které si nepamatujete, nejsou dobré. Takže asi nestály za ten prožitý stres!

Občas se mě někdo z mých přátel zeptá, jestli zase nechystám výstavu. Nechám tu myšlenku chvíli vířit v hlavě a pak ji zavrhnu. Ono je zábavné připravit výstavu a užít si vernisáž. Méně zábavné je pak vzpomínat na svých pět minut slávy, protože, ruku na srdce, žádnou díru do světa jsem neudělala. Jak vyřešit tohle dilema, aby zůstalo jen to příjemné? Ideální by bylo pozvat kamarády domů, vychladit víno a fotky rozvěsit po zahradě. A vlastně proč ne? Ještě to zvážím.

Zatím si alespoň sama vydávám každý rok fotoknihu, zatím jen jako portfolio svých nejlepších prací z poslední doby. Ale pomalu začínám své fotografie pořizovat a řadit podle společných témat. Mám například hodně fotek s nafukovacími balónky. Až z nich někdy vytvořím opravdovou a krásnou fotoknihu, která i beze slov vytvoří nějaký děj, budu si ji každý den s radostí prohlížet. Co lepšího se dá udělat s vlastním splněným snem?

Tohle dopisuji o pár týdnů později - a kniha o balóncích je na světě! Můžete si ji stáhnout zde -  knihy.