když v new yorku prší...
...tak jdou všichni do Metropolitního muzea.
A šli jsme tam před pěti lety i my s mým mužem, abychom si konečně prohlédli ohromující sbírku francouzského a amerického impresionismu. Sbírka byla opravdu vyčerpávající - a vyčerpaní a hladoví jsme byli i my dva.
V Metropolitním muzeu je několik kaváren a restaurací, ale všechny do jedné přetékaly až na chodbu podobně unavenými návštěvníky. Protože oba dva k smrti neradi někde čekáme, rozhodli jsme se, že ještě navštívíme muzejní obchod a pak se vydáme někam do města najíst.
V malém obchůdku mezi policemi s knihami jsme objevili celoskleněné dveře, jež vedly do velmi přívětivé, rozlehlé a přesto poloprázdné restaurace. Můj muž vzal za kliku, ale dveře se nehnuly. Opřel se razantněji, zámek za výrazného zvukového efektu povolil a my jsme vešli do restaurace stejně rázně jako Honey Bunny a Pumpkin v Pulp Fiction.
Vyhlédli jsme si stůl pro dva, usadili jsme se a já jsem na stolek položila svou Leicu TL. Tehdy to byla novinka, taková designová věcička. Objednali jsme si lehký oběd a sklenku vína a začali jsme se rozhlížet.
V čele místnosti byla recepce, u níž se legitimovali hosté, kteří přicházeli hlavním vchodem. a kde se právě střídaly ve službě dvě velmi elegantní dámy. Ostatně celé osazenstvo restaurace, na rozdíl od nás dvou, bylo velmi noblesní. A vedle nás seděl rovněž nějaký gentleman a na jeho stole ležela, nekecám, taky Leica TL. Pochopitelně mezi námi proběhla nonverbální komunikace, úsměv, mrknutí oka, vztyčené palce a tak dál, umíte si to představit.
A tenhle zednářský rituál se odehrával přímo před zraky recepční, která právě zaměřila naše fast fashion trika a shledala je poněkud nestandartními. Ale když usoudila, že se s naším sousedem známe, a že nás patrně legitimovala její kolegyně, pustila nás z hledáčku.
Oběd byl vynikající a směšně levný. Dopili jsme kávu, při odchodu se srdečně rozloučili s pánem s Leicou i s usměvavou recepční a vyšli jsme, tentokrát hlavním vchodem. Když jsme se otočili, abychom naposledy popatřili na tu oázu klidu a kulinářského blaha, přečetli jsme si na dveřích obří nápis : "Admission only for donors and members of the Friends of the Metropolitan Museum of Art."
Otevřená clona tuší, že se divíte, co tady dělá tenhle článek a proč ve středu a ne až v pátek. On totiž můj muž tuhle historku miluje a už dva roky mě uhání, ať ji dám na svůj blog. A protože má zrovna narozeniny, tak mu tímhle přeju: "Happy Birthday, my dear donor and friend!" Jestli mu taky chcete udělat radost, podívejte se na jeho stránky - https://www.galerie-bezecny.cz , má tam i nové obrazy svého milovaného New Yorku.