klobouk dolů

Ano, smekám přede všemi, kteří svůj koníček povýšili na způsob obživy. Já bych si na to netroufla. Neumím si představit nic těžšího, než živit se například jako svatební fotograf. 

Ne každý ženich je sympaťák jako Richard Gere, ne každá nevěsta je fotogenická jako Julia Roberts. Na svatbě bývá plno lidí, zpočátku nervózních, později žoviálních a v posledku podroušených. A spousta tet a strýců s foťáčkem a jeden každý z nich to "odfotí líp než vy". 

Ale vy tak rádi fotíte a nechcete žít pro nic jiného! Potíž je v tom, že to, co vás baví fotit, je žánr, který děláte výhradně pro sebe. Je to něco, co vás rozhodně neuživí. Už jste si zvykli, že za pouliční fotografii, černobílé minimalistické krajiny nebo panoramata velkoměst vám nikdo nic nedá.

To, co vás uživí, je s největší pravděpodobností prachobyčejná komerce. Budete muset fotit každý víkend svatby a jen doufat, že jich nafotíte přes léto tolik, abyste měli na vánoční dárky. Budete fotit cizí děti nebo cizí psy a protože své klienty získáte díky svému roztomilému stylu, budete jej muset donekonečna opakovat, protože vaši klienti "TO NĚCO" budou vyžadovat. Budete fotit mraky nepotřebných produktů, i když jste třeba zrovna minimalista a odpůrce konzumu. A tohle opravdu chcete?

Je mnoho povolaných a málo vyvolených. Ale i vyvolený Robert Vano fotografuje čtyři dny v týdnu na kšeft, aby zbylé tři dny mohl zadarmo fotit to, co ho baví - hezké kluky. Jak sám říká, jinak by se zbláznil. 

Párkrát jsem byla ze svého zaměstnání otrávená, téměř na pokraji vyhoření a vážně jsem se zabývala myšlenkou, živit se raději tím, co mě baví, třeba jako návrhář zahrad. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Věděla jsem, že "má dáti-dal" funguje v každé profesi stejně. A bála jsem se, že vyhořet můžu v jakékoliv práci. Dopřála jsem si pauzu a došlo mi, že záleží jen na nastavení vlastní hlavy - a tím mým je idea: "Pracuji proto, abych mohla dotovat svůj smysluplně prožitý volný čas". Takže když si chci udělat radost a pořídit si cokoliv, co souvisí například s mým fotografováním, nemusím řešit, jestli to bude návratná investice, ale jen to, kolik jsem, jako velkorysá donátorka, našetřila. 

Jestli se právě rozmýšlíte, jestli do toho nepraštit a neživit se jako fotograf, ještě to zvažte. Vážně tu svou nynější práci tak nesnášíte? Nebyl by z vás nakonec skvělý mecenáš sebe sama? Ale jestli jste si jisti, že bez toho nebudete šťastni, jděte do toho! Držím vám palce a smekám klobouk!