můra noční předvánoční

Jako dítě jsem fakt neměla ráda Štědrý den. Ještě ráno moje máti na kolenou drhla parkety, aby bylo všechno, jak říkala, "špigl nigl". Oběd se nekonal, kvůli té záležitosti se Zlatým Prasátkem. Místo toho jsme o hladu vyrazili za dědou na hřbitov. U večeře otec nepromarnil svou šanci, naklonit si jednou za rok svou tchýni a přidával si jeden babiččin famózní kapří řízek za druhým. Když už nemohl, uzavřel hostinu slovy : "Tak, a je po svátkách."  Konečně jsme se, totálně vynervovaní, dostali s bráchou ke stromečku! Za námi se ozvalo otcovo ironické: "To zase budou uražení a ponížení." A někdy opravdu byli...

Nedávno mě napadlo, jestli mě neklame paměť. Třeba to bylo všechno jinak. Třeba jsme se přes den všichni docela nasmáli a já jsem to ve své prepubertální paměti vytěsnila a nahradila jen domnělými křivdami. Kdyby tak byly nějaký fotky! Bohužel, existují jen naaranžovaná rodinná seskupení - většinou na gauči, v popředí s babiččiným cukrovím.

A tak fotím a každé rodinné Vánoce uchovávám v tištěné podobě pro další generace. Tradiční seskupení na gauči a s mým cukrovím v popředí nikoho neurazí (... ani nenadchne...) Ale i po letech si můžeme všichni zavzpomínat, jak tenkrát v devatenáctým roce naděloval Ježíšek o číslo větší dárky!