nálada na lp

Začalo to tím, že jsem v květinářství polila prodavačku. I s platebním terminálem. Bylo mi trapně a už jsem tak trochu tušila, že tím to teprve začíná. To období s nutkavým pocitem vytratit se...

Na oslavě narozenin své kamarádky jsem fotila a spoustě lidí naslibovala fotky. Když jsem je nahrála do počítače, ukázalo se, že jsou všechny nevěstincově červené nebo avatarově modré. Prostě děs. Nevím si s nimi rady a v černobílé vypadají snad ještě hůř. Jediné, co z nich vytěžím, je ponaučení - neber si foťák do rockového klubu! A hlavně nic neslibuj! (Neslibovala jsem vám náhodou posledně normální článek? )

O víkendu jsem při procházce na vinařské slavnosti omylem zapnula sekvenční režim a než jsem si dala první deci, pořídila jsem ve dvousekundových intervalech celkem 289 snímků, jež jsem následně po jednom klopotně promazávala. Tím to ovšem neskončilo, polovina fotek z toho dne je brutálně přeexponovaná. Neptejte se proč…

Kromě toho jsem taky urazila, rozhodila nebo popudila pěkných pár lidí, členy mé rodiny nevyjímaje. V důsledku čehož se už pár nocí budím s pocitem, že jsem kráva. Když na mě dnes ráno vykouknul z pošty mail s předmětem "Zbavte se špíny z rohů", hrklo ve mně, že už se to provalilo na veřejnost.

Nakonec jsem se v kanceláři rozplakala, protože jsem nemohla najít svůj památeční kávový šálek z čínského porcelánu. Proklela jsem (naštěstí nepřítomnou) uklízečku a když jsem se dostatečně ztrapnila, hrníček se našel.

Takže co? Jdu ven, foťák na krku, v uších sluchátka a do nich LP. Snad to aspoň spraví mou podělanou karmu, když už jsem vyfotila jen jedno rozervaný srdce...