nechceš, musíš

A už je to tady zas! Zítra je ten den, kdy vesměs budu přemýšlet o tom, co mě teď (asi tak dva dny) čeká. Čím budu a jaká už tedy rozhodně nebudu. Co bych už konečně měla udělat a s čím bych už opravdu měla přestat. A že bych se měla zbavit nejen těch tří nově nabytých kil, ale i stereotypu své komfortní zóny, protože to je, jak se zdá, klíč ke všemu!

Moje komfortní zóna je doma v teple,  s něčím dobrým ke čtení, s něčím delikatesním k jídlu a s něčím lehce alkoholickým k pití. Čím víc je venku hnusně, tím víc se mi v té mé komfortní zóně líbí. Bohužel jsem fotografka atmosférických snímků a nostalgických pocitů. Krásný slunný den je pro mé focení totální peklo. Ale mlha, zima, sníh, déšť, zkrátka počasí, že by psa nevyhnal - "jaké pokroutky pro zvrhlíka mého formátu".  A tak s mírnou nechutí oblékám teplé spodní prádlo a opouštím svou komfortní zónu.  

Ale někdy to prostě nedávám. Pak si sednu k počítači a prohlížím si galerii svého oblíbeného  pouličního fotografa Christiana Stopse https://www.christian.stops.photography/street/  . Měli byste se taky podívat, Christian má velký talent a velmi zvláštní úhel pohledu. Až vám dojde, že je to proto, že jako kvadruplegik fotí z invalidního vozíku, sbalíte foťák, oblečete si teplé spodní prádlo a svižně opustíte svou komfortní zónu.