populární neznamená kvalitní

Všichni se shodneme na tom, že  McDonald's, Starbucks nebo H&M jsou populární značky. Když spěcháme, hodíme do sebe hambáč, do obřího kelímku si na cestu dáme latéčko a až ho do sebe obrátíme, jdeme si koupit tričko, které sice vůbec nepotřebujeme, ale - nekupte to, za těch pár šupů. 

Ale když si dopřejeme luxus času a představíme si, co opravdu chceme, vyjde nám z toho poctivý hamburger v té malé restauraci za rohem, v níž si ale musíme zarezervovat stůl pár dní dopředu. Nebo fantastická filtrovaná káva u těch dvou kluků naproti přes ulici, kteří mají i vlastní pražírnu a všechno s nadšením dělají sami. A až se budeme vracet domů, nakoukneme  do toho malého butiku vedle a koupíme si tričko z kvalitní bavlny s autorským potiskem, budeme ho nosit tři roky do práce, další tři roky naprodoma a pak v něm ještě pět let budeme spát.

Tohle každý zná a vy si teď říkáte :"Ten její blog fakt upadá, ta už neví o čem má psát, asi to brzo zabalí..." . Takže přehodím výhybku a vrátím se k fotografování.

Když jsem si založila účet na Flickru a nahrála tam první fotky, ještě jsem netušila, jaké peklo mě čeká. Do té doby jsem používala telefon jen jako telefon - hovory, esemesky a šlus. Moje dcera si určitě velmi dobře pamatuje, jak mi u ní na návštěvě po nahrání apky Flickru pípaly notifikace a já stále kontrolovala telefon a hlásila "tři sledující a žádný lajk, pět sledujících a jeden lajk, pořád pět sledujících a ten první lajk je pryč!" , až do úplného vyčerpání... (ne mého!).

Navíc se na mě každý den z telefonu vyvalily stovky fantastických krajin, úžasných detailů, makrofotografií kudlanek a pavouků, portrétů krásných holek - a  všechny měly stovky, některé i tisíce lajků! Tím začaly dva roky mého duševního přerodu. A nemyslete si, že žertuji, nebyla to žádná sranda. Moje sebevědomí, do té doby celoživotně velmi chabé, se ještě zmenšilo. Některé fotky si nevedly moc dobře a já jsem se za ně začala tak stydět, že jsem je raději smazala. 

Teda, ne že by to byly nějaké ztráty, protože celou tu dobu, co jsem řešila tyhle prkotiny kolem popularity, jsem publikovala samé tuctové, obyčejné fotografie, které moc nebavily ani mě samotnou. Teprve když jsem se do fotografování zabrala tak, že jsem o něm přemýšlela bez přestání, když jsem začala hledat jiné cesty a výrazy, když se mi najednou mé fotky začaly líbit a já jsem začala fotit jen pro sebe, teprve tehdy jsem si všimla, že najednou mají stovky, a někdy i tisíce lajků. 

Takže - mohla bych to asi považovat za úspěch. Ale co když mám ty lajky jen proto, že jsem teď na Flickru tak trochu "populární"? A co když ve skutečnosti vůbec nejsem "kvalitní"? A víte co? Je mi to úplně jedno! Já si totiž taky občas zajdu do mekáče!