post scriptum

Minule jsem v článku nožičky a závěr psala,, že mám docela dost fotografií pro lehce poetickou, a tedy pravděpodobně černobílou knihu. Ale já jsem se při tom intenzivním fotografování také chtěla trochu otrkat a potrénovat čistou pouliční fotografii a využít barvy. Fotit víc zblízka, jak nejblíž to jde. A nefotit pořád lidi zezadu, ale pokud možno tváří v tvář. Nebo takhle nějak ...

Tři dny jsem se železnou pravidelností potkávala velmi hlučného a od pohledu arogantního Rusa v pestrém ponču. což bylo docela bizarní. Tři dny jsem nesebrala odvahu ho vyfotit. Pochopitelně jsem to sváděla na špatné světlo, blbý úhel nebo nemožné pozadí. Čtvrtého dne si proti mně vykračoval ve svém peruánském ohozu, navíc i s dámou a psem bojového plemene. Najednou se nebylo na co vymluvit. Postavila jsem se jim do cesty, koukla do hledáčku, zmáčkla spoušť a pokračovala rychle pryč s neodbytnou představou psí mordy zavěšené na mém lýtku. Když jsem je míjela, všimla jsem si jen popuzených výrazů a zaslechla udivené : "Nas snimájut!" A tady ho máte : 

P.S. : Vy se taky nebojte, ve valné většině případů se na vás váš úlovek usměje, někdy dokonce i dál pózuje a dožaduje se fotečky. Ale pokud poblíž zaslechnete ruštinu, přece jen si dejte trochu majzla. Tenhle národ nikdy smyslem pro humor neoplýval!