ruční práce

Teď  nemám na mysli školní předmět, přezdívaný "Ptačí budky". Chci psát o mém svízelném návratu k podstatě pořízení, nebo chcete-li, tvorbě fotografie.

Dávno, dávno již tomu, co jsem každou fotku "udělala" úplně sama vlastníma rukama, od založení filmu do foťáku až po založení hotové fotografie do alba. Jak šel čas, začala jsem si to čím dál víc zjednodušovat. Napřed jsem opustila temnou komoru a filmy i fotky jsem si nechávala vyvolat ve fotolabu. Pak jsem si pořídila digitální kompakt s různými programy a s automatickým ostřením a zpracování fotek v počítači se ujal můj muž. Nakonec se celé mé fotografování smrsklo jen na zmáčknutí spouště. A v tu chvíli mě to přestávalo bavit. 

Když  jsem objevila Lightroom, vrátila jsem se aspoň k vlastnoručnímu vyvolávání fotek, i když digitálnímu. Ale automatizovaného cvakání jsem se nezbavila. Zkoušela jsem aspoň fotit s manuálním nastavením clony, času a citlivosti, ale nakonec jsem se vždycky vrátila k  prioritě své oblíbené clony f7.1, protože mi to zkrátka vyhovovalo nejvíc. A když už máte foťák s automatickým ostřením a dalšími vymoženostmi, například s detekcí obličeje, fakt se vám nechce přepnout na ruční zaostřování.

Před časem jsem si ale splnila svůj dlouholetý sen a darovala jsem si vytouženou Leicu M, jež je unikátní svým dálkoměrným systémem zaostřování a žádné automatické ostření nemá. Trochu jsem se toho bála, ale brala jsem to jako výzvu k návratu ke kořenům. Začala jsem, stejně jako před mnoha lety, používat zónové ostření a využívat velkou hloubku ostrosti při použití širokoúhlého objektivu a velkých clonových čísel f11 a f16. S tím si ovšem pokaždé nevystačím. A tak se často potýkám s hledáčkem a snažím se v malém obdélníčku spojit dva malinkaté obrázky v jeden. 

Přiznávám, mám ještě hodně co trénovat. Někdy se mi nedaří a taková kočka nepočká, až konečně zaostřím, a klidně mi odejde ze záběru. Když už je kočka ostrá, samou radostí si zapomenu hlídat kompozici a zvíře je rázem bez nohou. Než to napravím, je kočka i se všemi končetinami v trapu. Mnohem více při focení přemýšlím, a přesto mám mnohem méně povedených fotek.

Ale čeho mám na rozdávání, to je radost. Radost z toho, že mám zase fotografii ve vlastních rukou a žádná automatika mi do toho nekecá. Z toho vidíte, že technické vymoženosti vám pokaždé štěstí nepřinesou...