strážce paměti

Když se mě před pár lety někdo zeptal, co fotím nejčastěji, odpovídala jsem, že "jenom rodinu". Měla jsem tím na mysli, že nejsem ani seriózní portrétní fotograf, ani věhlasný dokumentarista, že ode mě nikdo žádnou díru do světa nemůže čekat, protože zkrátka fotím jen tu svoji obyčejnou rodinu.

Pak mi došlo, že moje rodina obyčejná rozhodně není. Ten, koho milujete, ani nemůže být obyčejný. Naopak, děti mých dětí byly dokonce velmi výjimečné - tedy rozhodně pro mě a mého muže. Navíc byly skoro pořád po ruce, daly se na nich trénovat portréty a když jsem kontinuálně fotografovala naše rodinná setkání, svátky, výlety a prázdniny, dal se výsledek klidně nazvat reportáží. A já jsem se rozhodla, že se stanu strážcem jejich dětské paměti...

Moje fotoknihy rok od roku přibývaly a mě čekala dvě překvapení. To první bylo, že naše děti si je oblíbily a velice často si je prohlížely. Já jsem spíš tajně doufala, že je snad ocení, ale až jako dospělí lidé.

Druhé překvapení bylo to, že jsem s odstupem let a s velkou dávkou sebereflexe musela uznat, že ty moje fotky vůbec nejsou špatné a některé z nich jsou dokonce velmi dobré. Léta každodenního tréninku nakonec přinesla ovoce.

A teď nečekaně došlo i na tu díru do světa. Moje "Marie s hlavou v oblacích" je tento víkend vystavena na Festivalu fotografie v Kuala Lumpur v rámci expozice Women Street Photographers. Bylo vybráno 40 fotografek a já jsem jedna z nich. A přitom je to jen obyčejná fotografie mé obyčejné rodiny...