tenký led

Tímhle článkem se pouštím na tenký led. Jedná se o můj rozporuplný vztah k jednomu městu. Já totiž trpím averzí vůči Olomouci a prosím tímto početnou část své rodiny a přátel o prominutí.

Do Olomouce jsem byla svými rodiči proti své vůli  přesídlena v mých osmi letech. Odstěhovali jsme se z města malého, špinavého, páchnoucího, ale bylo to město mého dětství. Se vším, co k tomu na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století patřilo, včetně dětské party, klíče na krku a nebývalé svobody. 

Noblesní Olomouc a pevná ruka mé přísné olomoucké babičky lezly mi zatnuly tipec a já začala to město nenávidět. Asi to bylo vzájemné, protože prakticky všechny špatné věci, jež se mi staly, staly se mi v Olomouci. Nejezdím tam ráda a moje rodina by vám potvrdila, že v souvislosti s návštěvou toho města u mě občas propuknou velmi iracionální emoce.

A protože už jsem ve věku, kdy by se člověk měl pomalu začít smiřovat nejen sám se sebou, rozhodla jsem se smířit i s Olomoucí. Při příležitosti gymnaziálního srazu jsem si tedy naplánovala malou, ale důkladnou fotografickou procházku městem svého problematického dospívání. Prostě pořídím nějakou krásnou fotku a odpusťme si, co jsme si...

Vůbec se mi nedařilo. Objektivně vzato je Olomouc krásná. Její uličky, kašny, kaple a kostely  jsou jistě vděčným námětem pro každého fotografa. Však taky existují čtyři vydání nádherné fotografické publikace Rudolfa Smahela "Olomouc ve fotografii". Já jsem nevyfotila nic. Ne, že bych se nesnažila, moje zatvrzelá hlava však nedovolila očím vytáhnout z Olomouce tu správnou emoci. 

A pak jsem uviděla toho psa. Stejně jako já čekal, že bude přizván do zapovězeného místa. Rozesmálo mě to a já jsem v tu chvíli vyměkla. Zapomněla jsem na křivdy a vzpomněla jsem si, že jsem se v tomhle městě šťastně vdala. Vlastně v tom domě hned vedle jsem strávila svatební noc - v Hotelu Národní dům. Co kdybych si tam na oslavu smíření dala kafe?

To ovšem neznáte Olomouc. Hotel Národní dům je prázdný a zavřený. V Olomouci mám zkrátka pech!