umění nemožného
"Dokumentární fotografie se zaměřuje na to, co fotí, a posílá nás zpět právě k tomu předmětu . Výtvarná fotografie na druhé straně dělá něco zcela jiného - posílá nás zpět k sobě."
Raphael Shammaa
Dnešní úvodní citát jsem převzala z jedné internetové diskuze na téma "Může být fotografie druhem terapie?" Účastníků téhle debaty bylo mnoho, přesto se stoprocentně shodli na tom, že může. A také pro všechny diskutující skutečně je. Zajímavé bylo to, že naprostá většina provozuje tuhle blahodárnou terapii prohlížením fotografií, a to hlavně těch svých.
No, nevím. Například mě prohlížení mých fotografií docela frustruje, protože v nich vidím ty chyby a nedej bóže, dnes i tak módní "myšlenkovou vyprázdněnost". A prohlížení cizích fotek mě často frustruje taky, to když jsou mnohem lepší než ty moje.
Jen dva účastníci debaty se svěřili, že jim fotografování doporučil jako terapii jejich psychiatr. Já zatím psychiatra nemám a doufám, že už to bez něho nějak doklepu. Přesto je pro mě fotografování terapeutickou záležitostí. Je to způsob, jak se víc poznat a nakonec možná dojít sama k sobě - jako domů.
Všichni si umíte představit, jak snadno se dá taková terapie provádět v tichém usebrání ve společnosti jediné osoby - Matky Přírody. Ale na rušné ulici plné lidí? To se pak z terapie stává umění nemožného ...
A tak jsem se začala rozpomínat, co mě utěšovalo, když jsem byla malá. Když jsem třeba před domem s klíčem na krku čekala, až naši přijedou podvečerním vlakem z práce. Nechtěla jsem být v prázdném bytě sama, proto jsem se toulala sídlištěm a zahlížela do oken, za nimiž byli doma mí kamarádi. A to mi zůstalo. Od té doby prostě strašně ráda koukám do cizích oken.
Tak to je moje terapie fotografováním. A zároveň umění spojit nemožné - být na ulici a zároveň sama u sebe doma, uvnitř mé duše. Takže dnes vás Otevřená clona zve na prohlídku mé malé terapeutické galerie ostravských oken :