uražení a ponížení

Loňský článek můra noční předvánoční patřil k vašim nejoblíbenějším, patrně hlavně proto, že "člověka to potěší, když slyší o neštěstí." Tak proč to nezopakovat?

V tom článku jsem nakousla, že na otcem prorokované "uražené a ponížené" někdy opravdu došlo. Nevěříte? Tak si představte, že jste právě v pubertě, konečně jste si našli tu správnou partu, jezdíte na čundry a nutně, ale opravdu nutně potřebujete kytaru. Protože nemáte vůbec žádný hudební sluch, přejete si k tomu logicky i oblíbenou příručku "Na kytaru bez not." Všechno to sepíšete, zalepíte, pošlete Ježíškovi a začnete se těšit.

A je tu Štědrý den. Už jste přetrpěli drátkování parket, hřbitov, nekonečnou večeři a teď byste měli být po zásluze odměněni. Ale za vámi se ozve - však víte co. Už na první pohled vidíte, že nic, co by připomínalo kytaru, pod stromečkem neleží. Zato objevíte příručku Na kytaru bez not, ovšem s přeškrtnutým názvem, pod nímž je tučně Ježíškovou rukou dopsáno: "NA NOTY BEZ KYTÁRY".

V tu chvíli se zhroutí váš pubertální svět a zhroutíte se i vy. Usedavě pláčete i po té, co zaskočený otec vyškrábne schovanou kytaru zpod gauče. Tyhle Vánoce prostě už zase stály za prd.

Nenávist uraženého a poníženého pubertálního potomka vůči krkavčím rodičům je zničující a trvá sice ne až za hrob, ale do Štěpána určitě. A moje pomsta byla sladká. Ještě dnes mě blaží, když si vzpomenu, jak jsem celé svátky cvičila "Klaunovu zpověď" - na kytaru a bez not!

Možná se ptáte - co je tady vlastně o fotografování? Upřímně? Nic... Hezké Vánoce vám všem!