zvláštní druh fotek

Říká se, že fotka se stane fotkou, teprve když ji vytisknete. Když něco virtuálního přeměníte do konkrétní hmatatelné podoby.  Ale jsou fotky, které zkrátka vytisknout nemůžete. Jsou totiž jen ve vaší hlavě...

Pokud je to fotka, již jste si, tak říkajíc, vysnili, můžete se k tomu postavit čelem, sehnat si černý kabriolet, dopravit jej vrtulníkem na písečnou dunu v africké poušti a naplnit metrákem rudých růží. Než to všechno zorganizujete, zestárnete o rok, bude vás to stát majlant, ale stanete se "konceptuálním uměleckým fotografem". A tu fotku si pak můžete i vytisknout.

Já mám ale na mysli ještě jiný druh fotografií. Představte si třeba následující situaci. Jedete se svým mužem na dovolenou autem. Sedíte na sedadle spolujezdce a koukáte ven. Je léto, vedro, jedete po dálnici a za svodidly vidíte starý dům, na jehož prahu kouří cigaretu velmi skleslý muž v červené santovské čepičce. S bambulí.

Ani okem nemrknete a je to pryč. Polknete výkřik "Zastav a vrať se!", protože váš muž nevypadá, že by byl takové akci nakloněn. Nejen proto, že jste na dálnici a za vámi funí tirák. Ale ten absurdní výjev se vám vryl do mozku a vy víte, že jste právě minuli nejlepší fotku svého života.

Můžete si stokrát říkat, že světlo nestálo za nic, že ten dům byl docela daleko a že by vám ten Santa taky mohl propíchnout gumy. Ve vaší hlavě je ta fotka naprosto dokonalá.

Nějaká rada? Žádná! Pár takových fotek mám prostě v mozku a vezmu si je s sebou na onen svět. Protože i kdybych si sehnala starý dům za svodidly dálnice, posadila na práh najatého chlápka s cigárem a s bambulí, zkrátka kdybych se stala konceptuální fotografkou - radost z té fotografie by se nedostavila. Už by to zkrátka nebylo to kouzlo okamžiku...